The PRIMITIVES Group - BEAT Legend is BACK !

Z historie PRIMITIVŮ

Kapela The PRIMITIVES Group byla první psychedelickou skupinou v Evropě, která změnila život Ivanu Magorovi Jirousovi. Vůbec celý přínos Primitivů, jejich velice silný vliv na české hudební scéně, je málo doceněný a téměř nezdokumentovaný. Fenomén Undeground je dokumentární cyklus o lidech, kteří měli odvahu být svobodní i v době nesvobody. Zdroj: Česká televize.

Hudebník Hajniš obnovuje českou bigbítovou skupinu The Primitives Group v jiné době, v jiném kontextu

HOSPODÁŘSKÉ NOVINY 18.8. 2016

  • Zpěvák Ivan Hajniš obnovuje kapelu The Primitives Group, která hrála ve druhé polovině šedesátých let.
  • Ve své době patřili Primitives k nejprogresivnějším tuzemským kapelám.
  • Prosluli koncerty doprovázenými výtvarnými efekty, měli pomalovaná těla a jako rekvizity používali i živé ryby či ptáky.

Psychedelický Ivan Hajniš v 60. letech. Autor: Jan Ságl

Občas se to stane. Při extatickém rockovém koncertu na muzikanty přiletí část dámského spodního prádla. Ovšem toho večera v pražském Music f Clubu na kapelu The Primitives Group vlétl těžší kalibr: kožená bunda i s peněženkou a doklady mladého kunsthistorika Ivana Martina Jirouse. Pozdější ideolog českého undergroundu a výjimečný básník tehdy, ve druhé polovině šedesátých let, viděl The Primitives Group poprvé a hned byl ztracen.

„Úplně jsem podlehl,“ vysvětlil v rozhovoru se spisovatelem Janem Pelcem, proč ze sebe v extázi strhnul bundu. Byl to iniciační zážitek a doposud „hodný hoch“ se od té chvíle začal proměňovat v Magora.

Ta příhoda už dávno vstoupila do mytologie československé „bigbítové“ scény šedesátých let a na té mytologii se Jirous svými esejemi podílel. Ale The Primitives Group, kterým výtvarní umělci kolem Jirouse − manželé Ságlovi nebo Dušan Kadlec − dotvářeli vizuální prezentaci, se z legend dnes po sedmačtyřiceti letech od svého rozpadu vynoří. Pod vedením zpěváka Ivana Hajniše, jehož Jirous zprvu zbožštil a pak zatratil, začnou opět vystupovat. V jiné době, v jiném kontextu, v jiné sestavě. A kdo ví, co bude létat vzduchem při dnešní premiéře v pražském Libockém pivovaru − nebo zítra na festivalu v Trutnově.

Koncem šedesátých let Jirous označil Hajniše nejprve za nejfantastičtějšího zpěváka, který je naprosto „psychedelic“, nesmírně něžný a podivně animální, v jehož osobě a projevu ožívá cosi z dávných mýtů a rituálů. Jenže po čase už Jirous tvrdil, že se Hajniš začal měnit v primadonu, která se na pódiu předvádí jako zpěvák pop-music.

Hajniš nikdy neměl ambice dělat velké umění. Už ze střední grafické školy ho vyhodili. Kantory neposlouchal, o hodinách si dělal náčrtky pódiových aparatur a snil, že se stane hvězdou showbyznysu a všechny holky budou jeho. Nebýt sovětské invaze roku 1968, možná by se mu to podařilo.

Občas sice Hajniše − jako máničku bez tehdy povinného razítka zaměstnavatele v občanském průkazu − zmlátili či zadrželi policajti a Primitives měli nízké gáže, i když třeba prý dvakrát denně vyprodali nějakou sportovní halu. Časem ale skupina na koncerty v Bratislavě či Ostravě létala letadlem, jak píše Hajniš ve svých vzpomínkách. Připadali si prý jako Beatles.

To, že se Primitives stali nejprogresivnější tuzemskou kapelou šedesátých let, bylo spíš výsledkem intuice než racionální úvahy. V pódiové prezentaci za pomoci líčení těl i tváří, ohňů, filmu a rekvizit včetně nahé dívky polepené peřím, živých ptáků či ryb přinejmenším o několik měsíců předběhli světové trendy. Často se třeba připomíná, že Kiss, byť hráli zcela jinou hudbu než Primitives, si začali líčit obličeje o mnoho let později. Jenže Kiss působili spíš jako bubáci z komiksového hororu, kdežto Primitives čerpali například z židovské kabaly.

Dnes už však i to, co bylo tehdy myšleno vážně, může působit komicky, především když mladí a mrštní muži zestárli o padesát let. A tak se obnovení Primitives, kde z původní sestavy kromě Hajniše bude hrát jen kytarista Zdeněk Burda, soustředí především na hudbu, ačkoliv Hajniš říká, že na dnešní koncert přijde s tváří pomalovanou symbolem Marsu. V návaznosti na někdejší Primitives to má logiku.

The Primitives Group v šedesátých letech hráli výhradně převzatý repertoár britských a amerických kapel, které v uzavřeném Československu nebylo možné slyšet ani z rádia či nahrávek, natož na koncertě. Podle Jirouse tak vlastně zastávali osvětovou činnost a „prázdné“ bigbítové publikum, náchylné nasáknout jakoukoliv hudbou, vedli správným, svobodomyslným směrem.

Jirous drsné a syrové kapele básnicky přičítal „lyrickou agresivitu“ a zdůrazňoval, že tato „jiná estetika“, která neměla na tuzemské scéně obdoby, je tvůrcem „jiné etiky“. Tím vlastně v komunistickém Československu definoval The Primitives Group téměř jako politickou kapelu.

Ovšem zástupci spíš nekonfliktního jemného bigbítu si z Primitives skoro utahovali. „Hráli hrozně, ale zase hezky u toho vypadali,“ vzpomínal v seriálu České televize Bigbít člen Olympiku Jan A. Pacák.

 

Pokud by obnovení Primitives také nyní hráli písně Doors či Franka Zappy jako dřív, samozřejmě by už nešlo o nic výjimečného. Asi i proto Ivan Hajniš avizuje, že základ repertoáru nových Primitives bude tvořit obsah jeho autorského alba Best of.

Hajniš po rozpadu Primitives emigroval do Švédska. Po listopadu 1989 se začal vracet do Prahy, hrál s různými sestavami hudebníků a napsal řadu písní inklinujících k blues.

Primitives po sobě původní autorský repertoár nezanechali. Sice před rozpadem natočili desku, kde byly kromě převzatých skladeb asi čtyři jejich společně složené písně, ale nahrávka nevyšla a záznam se nedochoval. Zůstaly jen fotografie Jana Ságla, krátké filmové záznamy, několik amatérských nahrávek, pozdější pamětnická vyprávění shrnutá v televizních seriálech Bigbít či Fenomén underground nebo útržky z Hajnišova kostýmu, které dodnes uchovávají někteří účastníci jednoho ostravského vystoupení Primitives.

Tehdy Hajniš skočil do publika a po údajné čtvrthodině ho lidé „hodili“ na pódium bez bundy, jen ve spodním prádle. Kostým se nedochoval, ale mýtus ano. A to je vlastně nejdůležitější.